Koho, co a s jakým motivem?
Petr Dvořáček
Kladu si otázku koho, co a s jakým motivem vyučuji nebo jak a proč vedu lidi k Bohu. Zdá se mi totiž jako velmi malý cíl, když o Bohu lidi vyučujeme jen se záměrem, aby oni sami něco věděli a duchovně rostli. V Bibli vidíme důraz na předávání toho, co nám někdo předal, a to těm, kdo to zase budou předávat dalším. V žalmu 78 čteme: Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny, aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,... Vnímáme velikost té zprávy, velikost evangelia jako příběhu o Boží moci, která byla před námi, zcela nás přesahuje, proměňuje náš život a jde dál k druhým, aby došla až na sám konec světa? Byla před námi a bude po nás. Svědčíme o ní lidem s porozuměním tomu, že oni budou svědčit zase druhým? Že součástí té samotné zprávy je to, že je určena všem lidem a tedy nás sama vysílá? Běž to sdílet! Očekáváme od těch, které vedeme, že i oni ponesou ovoce? Že převezmou zodpovědnost? Že povedou oni zase druhé? A pomáhá jim v tom, jak je my provázíme?
Kladu si otázku, co vlastně předáváme. To, že Bůh zlepší tvůj život? Že Ježíš zemřel za tebe, abys měl život věčný? Že Boží odpuštění tvých vin tě uzdraví? Že život s Bohem je skvělý, protože máš vždy na koho se obrátit a vždy je tu někdo, kdo tě chrání? Neboli, je to pro tebe, abys to "zkonzumoval". To by bylo strašně málo! A vlastně proti evangeliu samotnému, v jehož samotné DNA je "existence pro druhé", nikoli sebestřednost.
Předáváme druhým evangelium jako moc Boží nebo předáváme sami sebe? Zvěstujeme, abychom se cítili lépe, abychom cítili svůj význam a hodnotu? Klademe důrazy na věci, které jsou důležité pro nás, nikoli tolik pro druhého? Nakolik mluvíme s Bohem o druhých lidech a ptáme se ho, jak je vést, jak jim sloužit, co skutečně potřebují? Jinými slovy, není příběh, který žijeme, vlastně jen o nás samotných, místo toho, aby byl o Ježíši a našich bližních ("Největší přikázání")?
Předáváme to, co jsme si vyčetli v knihách, na webových stránkách, na sociálních sítích. To, co nás naučili na posledním skvělém a povzbuzujícím školení o misijním stylu života nebo evangelizaci. Nepředáváme však někdy spíše know-how než Krista? (Tam v té zemi, v tom městě se něco povedlo a dělali to tak či onak. Neměli bychom to tak zkusit také?) Touhle cestou bych nešel!
Po letech se mi změnila práce. Musím nově hledat, co je to důležité a co po mně Bůh chce. Zjišťuji přitom, že všechno to, co jsem četl nebo sledoval na YouTube, mi zase až tak moc nepomáhá. Všechny ty články, online kurzy atd. Určitě to mělo svůj význam a je to důležité. To nejdůležitější je ale naslouchání Bohu. Mít na něj čas. Být s Ježíšem v jedné místnosti. A opět se mi potvrzuje, že je to On, kdo má radu a vede mě. To, co předáváme, musí být Boží láska, zdravé evangelium akcentující Boží milost a osobu Ježíše. Zhmotnělé evangelium v podobě odpuštění sousedovi nebo tchýni, udělání prvního kroku v rozhádaném manželství, zastavení u auta, co stojí v odstavném pruhu nebo nakoupení lyžařského vybavení spolužačce vaší dcery, jejíž rodina ji jinak omluví ze školního lyžáku. Tohle má smysl. Toto vyrůstá z Boží moci v nás. To ostatní se zdá být málo a honba za větrem. Jen mnoho řečí, mnoho dobrých článků a mnoho dobrých videí. Přeji zaslechnutí tichého a pokorného hlasu Ježíš Krista!