Mateřské sbory v církvi: 1. Přípravná fáze při zakládání nového sboru

Petr Dvořáček

Nedávno proběhl online "kulatý stůl" Odboru pro zakládání stanic a sborů na téma mateřské sbory versus stanice (záznam je možný shlédnout na FB ve skupině Novésbory.cb.cz). Rád bych přispěl svoji troškou do mlýna jako kazatel mateřského sboru, který momentálně zároveň zakládá spolu s týmem i nový sbor v Brně. Stojím tedy v obou rolích zároveň - mateřský sbor i nově vznikající sbor. Protože témat je mnoho, rozdělím toto přemýšlení na 3 části: 1. Přípravná fáze, 2. Založení a vyslání týmu, 3. Podpora nově vznikajícího sboru. Zde se budu věnovat pouze první části.

Je dobré, když už přípravné fázi předchází jakási kultivace prostředí, sborové kultury. Sbor se potřebuje dlouhodobě učit kultuře vyslání (Sk 13, 1-3), učí se nesoustředit se hlavně na zajištěné služby, hojně navštěvované akce, širokou škálu programů apod., nakolik jsou to také dobré věci. Učí se objevovat, připravovat, povolávat lidi do světa, do přebírání zodpovědnosti za Velké poslání. Učí se vidět apoštolská obdarování, evangelisty a učí se je vyslat, vzdát se jich a radovat se více z vyslání než z růstu počtu příchozích, radovat se více z počtu nových vedoucích skupinek než účastníků skupinek, učí se rozumět sobě jako společenství pro okolí nikoli jen pro budování sebe - sboru. To samozřejmě neznamená, že péče o sebe není také důležitá, nikoli však jako cíl, nýbrž jako prostředek.

V přípravné fázi je klíčová dobrá komunikace, vyjasnění si postojů, očekávání, sladění vznikajícího týmu s vedením sboru a celým sborem. Může v tom pomoci společný víkend na téma zakládání, série kázání a vysvětlení biblických stanovisek, porozumění zakládání v kontextu Boží misie, která stále probíhá, v kontextu Božího vtělení v Synu a tedy i našeho vtělení do míst ztraceného světa atd. Lidé potřebují porozumět tomu, že zakládání není jen rozmar, trend, seberealizace nebo řešení nespokojenosti týmu zakladatelů. Alespoň v případě ideálního - zdravého zakládání. Potřebná je vzájemná důvěra a přijetí. Bude třeba se vyrovnat se sborovým patriotismem, kdy ti, co zůstávají, aniž by to někdo vyřkl nebo si i myslel, mají často dojem odmítnutí. Mají svůj sbor rádi, nevidí na něm nic špatného, investovali do jeho budování mnoho sil, jsou patrioti svého sboru. Mohou mít pocit, že pokud někdo odchází, pak musí jít o nevděk, nespokojenost..., jinak by přece zůstal! Tým zakladatelů ale odchází pro Boží povolání a touhu zasévat evangelium na nových místech, mezi jinými sociálními skupinami, objevovat nové způsoby a formy. Podobně i Ježíš říká učedníkům: "Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel." (Mk 1,38) Vždy pomůže modlit se spolu, zorganizovat cílené modlitební setkání.

V přípravné fázi je třeba se vyrovnat s otázkami typu:

• Ztratíme naše společenství. Žijeme tu spolu, jsme přátelé, modlíme se za sebe, mnoho jsme spolu prožili, naše děti jsou kamarádi a vyrůstají spolu, v neděli stojíme vedle sebe a chválíme Boha už několik let... a teď...
• Jsme příliš malí a naše budova je pro nás dostatečně velká. Možná má smysl uvažovat o zakládání, až se nevlezeme na bohoslužbě do sálu, nikoli teď. Zakládat ano, ale až nás bude 150. Mnoho sborů ale vůbec do tohoto čísla nedoroste a jejich růst se téměř nebo úplně zastaví.
• Přijdeme o vedoucí a pracovníky ve sboru, kterých máme už tak nedostatek.
• Zastaví nebo zpomalí to růst mateřského sboru.
• Proč bychom to dělali? Vidíme jen ztráty vztahů, služebníků, finanční síly sboru.
• Neměli bychom spíše revitalizovat stávající sbor? Udělat nějaké úpravy, začít novou misijní službu? Nebylo by to jednodušší pro všechny?
• Teď není ten správný čas.

Většina těchto otázek je legitimní, je třeba je brát vážně a někdy mohou pomoci rozeznat, že skutečně není vhodná doba a Boží vůle zakládat novou práci. Někdy ale tyto otázky vyrůstají z víry v příliš malého Boha, někdy ze sebestřednosti a touhy po zajištěném vlastním zázemí, ze strachů, nejistot či malého porozumění velikosti našeho poslání, které dalece přesahuje náš vlastní sbor. Toto jsou ale bolavé objevy našeho vlastního srdce, které vždy toužilo být Bohu poslušné. Lehce může být zmateno a rozčarováno. Je třeba udržovat to podstatné - lásku. Někdy dát věcem čas a šanci. Učit se velkorysosti a nadhledu, který je našemu Bohu tolik vlastní.

Nakolik přípravnou fázi bude vždy provázet určitá míra zmatku, nepřehlednosti, spousta nejistot, nedorozumění a obav, je třeba ji nepřeskočit. S vírou, trpělivostí a láskou ji využít pro rozsuzování Boží vůle a záměrů, zda založit nový sbor. A následně připravit pole pro založení a vyslání týmu s jeho vedoucím.