Obnovování církve jako nutnost

Petr Dvořáček

Jak vidíme své poslání jako církev? Z čeho vycházíme? Co chceme vidět? Jakým příběhem, jakou skutečností, jakým motivem jsme vedení? Základní otázkou je, co je naším posláním církve na této zemi? Budovat církev? Obstarávat všechny služby ve sboru? Stavět budovy? Scházet se v neděli na bohoslužbě? Ač jsou všechny tyto věci také důležité, není to jádro poslání církve. Základním a velkým posláním zůstává: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa." (Mt 28,18-20)

Potřebujeme změnu paradigmatu. Od církve jako nedělních bohoslužeb, programů a akcí k církvi jako misijní komunitě. Celá Bible je svědectvím o "Missio Dei", o tom, že Bůh vyšel na misii k nám lidem na tuto zemi. Můžeme my dát na první místa něco jiného? Pokud je Bůh misionář, můžu já nebýt jeho svědkem anebo jím snad být nemůžu?

Církev nemá předně zvát dovnitř svého způsobu života, ale má vycházet do života lidí kolem sebe. Místo "přijďte" nastupuje "přijdu". Jde o "inkarnační princip", kdy se Ježíš Kristus vtělil do tohoto světa plného hříchu a stejně tak poslal nás do tohoto světa (Fp 2,6nn). Ježíš vzal na sebe tělo, stal se člověkem, služebníkem, jedním z nás, stává se součástí světa, jí naše jídlo, dotýká se lidské špíny doslova i obrazně, je v tom s námi, dává se pokřtít Janem Křtitelem! Princip "ztělesnění" nás učí přivádět církev za lidmi, místo abychom přiváděli lidi do církve. Lidé nechtějí být "pocírkevničtěni". Proč by to měli chtít? Nejde předně o to dostat lidi do církve, ale dostat "Ježíše" a jeho evangelium k lidem. To se děje, když žijeme s lidmi kolem nás, zapojujeme se do místní komunity. Jde o to všímat si, kde a jak se lidé scházejí. Kde probíhá jejich život, jak rozumějí svému životu nebo Bohu. Pak je na místě vyjádřit evangelium relevantním způsobem, který bude dávat posluchači smysl a bude řečen srozumitelným jazykem v kontextu jeho otázek. Církev je dnes v nebezpečí žít abstraktní či virtuální víru, stejně jako západní společnost žije často virtuální životy. Hrozí nám nebezpečí, abychom jen nevyznávali a neměli pouhé přesvědčení o Boží existenci a jeho milosrdenství, ale ve skutečnosti Boha praktickým způsobem nemilovali a neměli s ním skutečný vztah! Aby sůl nepozbyla reálné chuti a o světle se jen nemluvilo, místo toho, aby se zakoušelo! Víra není souhrn našeho věření nebo způsobů mluvení, myšlení; je to způsob žití a může být vyjádřena jen v praktickém životě (Brennan Manning).

Nejde o to, jak církev dělat, ale jak církví být. Tak se dostaneme rychle od programů a aktivit k otázkám po identitě. Z ní pak musí vyrůstat naše aktivity. Pokud je mou identitou být svědkem - misionářem, ať jsem introvert či extrovert, pak mě to nepovede k pouhému plánování sborové evangelizace s tím, že právě tam se děje ta misie. Ale je to styl života, je to chování ve vztahu k sousedům, k rodičům spolužáků mých dětí. Je to přístup, nastavení, identita. Nikoli program, akce. Přičemž identita stojí na Ježíši Kristu, jeho milosti, vděčnosti jemu, lásce k němu, zakoušení jeho milosrdenství v praktickém životě, očekávání jeho zjevení.

Posuňme se od dvoukolejnosti k jedné koleji! Je třeba přestat vnitřně oddělovat duchovní a všední. Duchovním chápeme modlitbu, Bibli, bohoslužby, službu ve sboru... Za všední vnímáme: zavést děti do školky, nakoupit, řešit problémy v zaměstnání. Obojí je jeden život, obojí je součástí mého vztahu s Ježíšem Kristem. Duchovní může někdy být velmi prozaické upečení bábovky nemocnému sousedovi (Ř 12,1: Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba). A všední může být posvěceno modlitbou, svědectvím, proměnou mysli ve vypjaté chvíli.

Sbory se neobnoví vytvořením skvělého systému, ale v novém paradigmatu - misie, v obnovené kristovské identitě v každodenním životě, v důrazu spíše na procesy, nikoli programy. Nikoli ve formálním společenství s precizně formulovanou dogmatikou, ale spíše v autentických vztazích se svědectvím Božího jednání v praktickém životě. Skutečné každodenní chození s Bohem, prvotní láska, objevování a rozvíjení svých duchovních obdarování s podporou církve a jejich uplatnění v praxi. Nic nového. Církev potřebuje obnovu myšlení, srdce i praxe. Církev je třeba přestat dělat a priori pro věřící a začít být církví ve světě.